PO STOPÁCH ALŽBĚTY BÁTHORYOVÉ

Rozhovor s pamětnicí Helenou Šimovou

O Alžbětu Báthoryovou se zajímám už mnoho let. Na historku o falešných filmařích, kteří se v roce 1961 objevili v Čachticích, jsem poprvé narazila na webových stránkách „Muzeum zločinu“ JuDr. Miloslava Jedličky, kde se psalo:
Skupina podvodníků se rozhodla příběh "krvežíznivé baronky" využít ve svůj prospěch. Pod záminkou natočení filmu, ve kterém budou do všech rolí obsazeni občané Čachtic, se nechali v městečku hostit a na otevřený účet v obchodě a restauraci odebírali alkohol a stravu ...

Falešní filmaři v Čachticích (1961)

 

Filmová horečka mezi občany neznala mezí. Představitel Ficzka si dokonce nechal vytrhnout dva zdravé přední zuby, aby jeho filmová podoba vyzněla věrohodně. Čachtické ženy vybrané do rolí mučených dívek musely s režisérem při alkoholu ve vinných sklepích ponocovat, aby vypadaly s kruhy pod očima a se sinalými obličeji před kamerou věrohodně. Do role Alžběty Báthoryové byla po "náročném" konkurzu obsazena svobodná učitelka místní školy. Režisér i kameraman, který točil veškeré, takřka naturalistické scény na prázdnou kameru, byli ještě v průběhu „filmování“ zatčeni.
Odkaz na článek:
http://kriminalistika.eu/muzeumzla/bathory/bathoryova.html
(Citováno dne 13.9.2014)

 

21.8. 2014, přesně v den 400-stého výročí úmrtí Alžběty Báthoryové, jsem měla možnost setkat se s někým, kdo v tom filmu „hrál“. Schůzku s pamětnicí čachtického filmování mi na mé požádání zprostředkovala Anna Ištoková, tehdejší starostka Čachtic. O paní Heleně Šimové jsem v podstatě nevěděla nic, jen to, že se onoho „natáčení“ v roce 1961 aktivně účastnila. (Vůbec jsem netušila, jakou roli měla ve filmu hrát. Nevím proč, ale myslela jsem si, že nejspíše nějakou oběť z řad poddanských dívek.) Hodinové povídání v kulturním domě v Čachticích se pro mě stalo nejen zdrojem cenných informací, ale hlavně – nezapomenutelným setkáním s milou, veselou, svéráznou a neuvěřitelně vitální paní.

 

Falešní filmaři se v Čachticích objevili v roce 1961. Kolik vám tenkrát bylo let?

Dvacet jedna. Byla jsem mladá holka. Třetím rokem jsem učila na základní škole.

(Náhle jsem se zarazila. Vzpomněla jsem si na článek na webových stránkách Miloslava Jedličky, kde se psalo, že roli Alžběty Báthoryové dostala učitelka. Sedí snad přede mnou samotná představitelka Báthoryčky? Pocítila jsem nadšení.)

Asi jste byla ještě svobodná a neměla manžela ani děti.

Ne, jen frajera.

Jak ta peripetie s falešným natáčením vlastně začala ? A jak jste se konkrétně vy dozvěděla, že bude nějaké filmování?

Kromě toho, že jsem pracovala jako učitelka, jsem se angažovala ještě na obci a ve Svazarmu. V tu dobu jsme nacvičovali estrádu, kde vystupovali hlavně mladí lidé. A jednoho krásného dne, bylo to na konci června, se objevili na naší zkoušce 3 muži. Jeden mladinký vysokoškolák, hezký, vysoký, štíhlý. Druhý, také sympatický, vypadal na třicet. Tomu poslednímu mohlo být kolem čtyřicítky. Po vystoupení za mnou přišli a řekli mi, že bych se jim hodila do filmu o Alžbětě Báthoryové jako Dora Sentešová.

(Cože? Dora Sentešová? Neubránila jsem se zklamání. Naděje, že přede mnou sedí představitelka Báthoryčky, se rozplynula. A také mi hlava nebrala, jak by mohla paní Šimová, které bylo v době natáčení 21 let, hrát Doru Sentešovou, ošklivou stařenu?)

Máma, která tam tehdy byla, hned protestovala, proč zrovna já, mladá, bych měla hrát takovou starou Ježibabu a nepodařenou ženskou.

Přesně to mě teď napadlo taky.

Mému staršímu bratrovi se to ale zamlouvalo, řekl mi, že mám-li tu možnost, ať jdu do toho. S filmováním šlo ruku v ruce cestování, podívala bych se do Rakouska, Jugoslávie. Mělo se natáčet všude, kde měla Báthoryová své zámky. Den poté proběhlo hlášení v rozhlase, že do vesnice přišli filmaři a hodlají natáčet film o Čachtické paní. Zájemci do komparsu ať se dostaví, nevím už v kolik, na náměstí, kde bude probíhat konkurz. Lidí přišlo strašně moc, nejen z Čachtic. Koneckonců, šlo o lákavý přivýdělek, platy jsme neměli velké. Kamera jela, producírovali jsme se tam a zpět, zleva doprava, ukláněli z jedné strany na druhou. Do výběru se hlásila spousta lidí, na mnohé se nedostalo. Co se týká hlavních úloh, ty se rozdělily až večer mezi členy dvou divadelních souborů. Paradoxně, vynikající herci dostali horší role a ti, kteří sice hrát uměli, ale nikdy se nedokázali naučit text, získali role finančně hodnotnější. Také si nás fotili kvůli pasům. A dostala jsem jakési potvzení s příslibem padesáti tisíc. Šlo o velké peníze, tehdy jsem brala plat 920 korun.

Musela jste mít dobrý pocit, že se na vás usmálo štěstí.

Velmi dobrý pocit. Jen můj přítel si to nemyslel. Povídal mi: „Prosím tě pěkně, nechoď k filmu. Půjdeš někam do čerta? Do pekla?“ Měl obavy.

Vyprávěla jste o konkurzu. Podle jakých kritérií vybírali filmaři Báthoryčku nebo Ficka?

Báthoryčku už měli vybranou, tuším, že i dvě. Pár měsíců předtím působili v Bratislavě, takže lepší role dostaly dámy asi z nějakých lepších rodin. Na nás zůstaly nižší role.

Báthoryčku ani Ficka nedostal nikdo z Čachtic? Teď možná trochu odbočím, ale v článku „Falešní filmaři“, který jsem objevila na internetu, se píše: „Do role Alžběty Báthoryové byla po náročném konkurzu obsazena svobodná učitelka místní školy.“ A ještě se píše: „Filmová horečka mezi občany neznala mezí, představitel Ficka si nechal vytrhnout dva zdravé přední zuby.“ Tento text se objevuje v desítkách odkazů.

To není pravda. Ale je vysvětlení. Když v září probíhal s falešnými filmaři v Bratislavě soud, došlo k omylu. Oslovila mě soudkyně, jako že jsem hrála – tedy měla hrát – Báthoryčku. Musela jsem ji opravit, že bohužel jen Doru Sentešovou. A s tím Fickem, to je neskutečný blábol. Nedávno jsem se byla podívat v Podolí, kde jsou miniatury hradů. V doprovodném textu o Čachtickém hradě jsou všelijaké nepravdivé věci. A proč, ptám se jich? Prý proto, aby to bylo zajímavější a nalákalo to lidi.

Působili na vás filmaři věrohodně a nebo vám byli něčím podezřelí?

Ten nejstarší, pan E.B., byl ve skutečnosti fotograf. S tím druhým, o něco mladším, působil v Dymytrovce neboli Patronce v nějakém závodě, pro který dělali krátkometrážní filmy. Takže něco společného s filmováním měli. Na obecním úřadě se představili jako filmaři, nějakými doklady se prokázali, tím pádem jsme jim věřili. Co mně, 21-leté holce záleželo na tom, zda to bylo tak či onak?

Skutečně se nechali v městečku hostit, aniž by platili? Nadělali dluhy v obchodě a restauraci?

Až tak nehýřili. Bydleli u jedné paní, ta se o ně s nadšením starala, ráda jim vařila, ale že by nějak extra využívali lidí, to ne. Před filmováním udělali zábavu pro ty dívky, které měly být zmučené a zmordované. Tancovali do rána, ale co vím, tak na malinovce. Ale z doslechu, nebyla jsem tam. V neděli se pak natáčelo v jednom sklepení, které pamatuje ještě Báthoryčku. V oněch místech stávalo její sídlo, zbyl z něj jen malý kousek zdi. Rostl tam ječmen, kvůli natáčení se musel zkosit. Tak to ráno se točily záběry, jak vycházejí dívky ze sklepení ven. Přišly davy lidí, namísto do kostela na natáčení. Všichni se dívali, jak dívky 355 krát vycházejí a vrací se zpět do sklepení. Škoda, která nastala, souvisela s ječmenem - filmaři nedodrželi slib, že ho zaplatí. Další újmu měla kapela – nedostala honorář.

Teď vám skočím do řeči. Budu opět citovat text z internetu: „Čachtické ženy vybrané do rolí mučených dívek musely s režisérem při alkoholu ve vinných sklepích ponocovat, aby vypadaly s kruhy pod očima a se zsinalými obličeji před kamerou věrohodně.“ Není tím myšlena třeba tato zábava?

Ano. Na tu zábavu se přišli podívat i cizí lidé a těch zainteresovaných 11 děvčat tančilo s tím, kdo byl zrovna po ruce, tančily i samy mezi sebou, ale alkohol žádný, kdo by ho byl zaplatil. Filmaři peníze neměli.

Na internetu se dále píše: „Režisér i kameraman, který točil veškeré takřka naturalistické scény na prázdnou kameru, byli ještě v průběhu filmování zatčeni.“ Jak to bylo? Podle této věty bych si představila, že sem přijela policie ještě během natáčení.

Ne, to se vleklo. Po několika týdnech se po nich žádalo, aby už konečně zaplatili aspoň část peněz. Dva starší filmaři tedy odjeli, zůstal jen vysokoškolák, který s tím vším vlasně neměl nic společného. Náhoda tomu chtěla, že tou dobou byl ve vojenských skladech v Novém Městě nad Váhom na nějakém cvičení skutečný pracovník filmových ateliérů v Bratislavě. Lidé se ho vyptávali na filmaře v Čachticích, on o žádném natáčení nic nevěděl, což bylo velmi podezřelé. A pak už se šlo po filmařích najisto, bylo jasné, že tam něco nehraje.

Takže se to zjistilo až po několika týdnech?

Ano.

Vypovídala jste u soudu?

Ano, v Bratislavě. Z Čachtic jsme tam byli čtyři, možná nás bylo pět.

Jak se obžalovaní u soudu chovali? Spíše provinile? Nebo suverénně?

Přivedli je v poutech, což u tak mladých lidí nevypadalo dobře. Ale oni se tvářili jako mistři světa. Prý by film dokončili, kdyby je bývali nechali. Zmiňovali filmy pana Bielika*, jejich dílo by prý bylo úplně jiné! Soud byl zajímavý. Ptali se, jakým způsobem mi filmaři ublížili. Odpověděla jsem, že se necítím ublíženě. Chtěli vědět, jak bych filmaře potrestala. Zamyslela jsem se a řekla, že bych jim dala diplom se zlatými písmeny do zlatého rámu za tu jejich šikovnost. (Obě se smějeme.) Byla tam mladá soudkyně, taková malá, v taláru, a velmi se rozčílila, prý zda si uvědomuju, že stojím před soudem. Já to brala na lehkou váhu.
/*pozn. - Paľo Bielik; významný slovenský herec, režisér a scenárista; natočil např. Jánošíka/

Jaký dostali trest?

L.F. dostal 3 roky, E.B.* – ten fotograf, dva roky. Vysokoškolák – jejich pomocník – byl napálený jako my. Dost se na ně hněval, protože kvůli filmování přerušil školu. Požadoval od nich odškodné, ale nic nedostal, dopadl stejně jako já. (Smích ...)
/*pozn. - Na přání p. Šimové zveřejněny pouze monogramy./

Když jste se dozvěděla, že celé filmování je podvod – jaký byl váš úplně první dojem?

Zklamání. Těšila jsem se do Jugoslávie, a co víc, v těch časech se dostat do Rakouska. Jéje. Do té doby jsem díky závodní gymnastice trochu cestovala po republice, byla jsem i v Praze, ale v zahraničí nikdy. Vzpomínám si, že tehdy ke konci června u nás ve škole probíhala inspekce. Vědělo se obecně, že mám roli ve filmu, a pan inspektor byl tak rychlý, že ihned řešil mé uvolnění ze školství na období jednoho roku, abych mohla hrát. Potom, když se dozvěděl, že všechno padlo, dostala jsem dekret o přeložení do vesnice poblíž Trenčína.

Přeložení? Tomu nerozumím.

Byla obava, abych se necítila ponížená, aby mi lidé neubližovali, když jsem měla hrát ve filmu a pak z toho náhle sešlo. Musela jsem si podat žádost, že chci v Čachticích zůstat. Vždyť na podzim jsem se tu vdávala, bydlet jsme měli zde, tak proč bych odcházela pracovat někam jinam?

Z vašich slov cítím, že atmosféra v Čachticích bezprostředně po natáčení nebyla jednoduchá.

Každý, kdo šel přes Čachtice, točil rukou u hlavy a předstíral, že filmuje. Pokřikovali na nás: „Filmaři!“ Ti, co byli zaměstnaní v okolních městech po fabrikách, si užili své, každý si je v práci dobíral, ať už ve filmu hrát měli, či nikoli. Co vím, ještě v průběhu natáčení někteří Čachtičané trénovali jízdu na koních, protože dostali úlohu jezdců. Těm se pak o to víc posmívali. Slabší povahy si vzali i týden dovolenou, než se nejhorší přežene.

Došlo zde v Čachticích bezprostředně po natáčení k roztržce? Povolili někomu z občanů nervy a dal posměváčkovi co proto?

Jednu paní míjelo auto, zpomalilo, někdo v něm stáhl okénko a dělal, že točí. Ona se rozčílila, zdvihla sukně a vystrčila zadnici. (Obě se smějeme.) Ale roztržka? Nevím o ničem.

V internetovém vydání časopisu Aha ze dne 10.7.2012 se psalo, že se v Čachticích točily scény do filmu Tajemství hradu v Karpatech (1981). „Od prvního dne nás místní lidé nesnášeli a házeli po nás kameny. To nikdo z nás do té doby nezažil. Obvykle to totiž bývalo přesně naopak.“ Tato věta je vložena do úst herci Michalovi Dočolomanskému.

Kdy že to bylo?

Film běžel v kinech v roce 1981. Tady ho mohli točit, tuším, v roce 1979 nebo 1980.

Tou dobou jsem bydlela v Novém Městě nad Váhom. O natáčení tohoto filmu vím, ale že by někdo po někom házel kameny? Stoprocentně ne. A že by něco takového řekl Dočolomanský, tomu také nevěřím. Je to novinářská kachna.

Co kdybych šla dnes po Čachticích a předstírala, že točím?

Starší by se usmáli, mladí by možná ani netušili. Dnes už to nikoho netrápí. Každý by byl jedině rád, kdyby se něco skutečně pěkného natočilo.

Co film Juraje Jakubiska?

Točil zde v Čachticích hodně, ale ve filmu pak byly dva tři záběry. Podle mě, kdo nezná historii a uvidí jeho film, řekne si, že je to milá pohádka o nějaké dobrodince. Ale skoro všichni Čachtičané ji považují za zlou ženu, sadistku, o které se nemluví jinak, než že dívky skutečně mučila a trápila. Na druhou stranu, byla dobrou hospodářkou, uměla si panství držet na uzdě, dokázala se o všechno postarat, protože manžel byl pořád pryč, ve válkách. Nikoho by však nenapadlo, že byla léčitelkou a nějakou ohromnou ženou, která pomáhala rodit děti nebo jak to v tom filmu pan Jakubisko podal. Pro nás je úplně jiná.

Vrátím se k falešným filmařům. Přemýšlím nad tím, co z toho podvodu vlastně měli za užitek. Velké dluhy nenechali, sice něco vypili a něco snědli, ale moc to nepřeháněli. Proč to všechno dělali, když z toho v podstatě nic neměli? Pro zábavu?

Tehdy jsem měla dojem, že byli fanatici. Jako by věřili, že skutečně něco dokážou. Později jsem četla, tuším v knížce od Kaliského*, co se dělo na konkurzu v Bratislavě. Tam to zacházelo do velkých intimností.
/*pozn. – Roman Kaliský; v r. 1963 vyšla jeho kniha „Obžalovaný, vstaňte“; obsahuje příběh „Kdo natočí Báthoryčku“/

Máte tušení, kde je dnes falešným filmařům konec?

Fotograf E.B. je po smrti, v Trnavě má hrob. Ten druhý, L. F., žije ve Švédsku, kde má ordinaci, no nevím, jaký lékař z něho je, vždyť on byl původně elektrikář nebo elektrotechnik. (Paní Šimová se směje.) Jedna dívka, končila školu v Banské Štiavnici jako kameramanka, dělala diplomovou práci na tohle téma. Točila dokument o tom, ce se tu stalo v 61. roce. A se svým štábem pátrala po osudu falešných filmařů, takže tyto informace mám od ní. Její dokument se pouštěl při slavnostním otevření Čachtického hradu v roce 2014.

Na začátku rozhovoru jste zmínila přítele. Pár slov mu věnujeme i na konci. Jak reagoval, když se ukázalo, že filmování je fraška?

Samozřejmě byl na koni. Pár let po natáčení dostal závodní zájezd – a zrovna do Jugoslávie. Takže jsme byli v Živogosti. Pak vždycky říkával: „Kdyby nebylo mě, ani do Jugoslávie se nedostaneš!“ (Obě se smějeme.)

 

Fotky:

Falešní filmaři v Čachticích (1961)

Jitka Hrubá a Helena Šimová (Čachtice 21.8.2014)


Falešní filmaři v Čachticích (1961)

Helena Šimová ukazuje dobový kostým Báthoryčky. Čas od času ho oblékne při různých kulturních akcích v Čachticích.


Falešní filmaři v Čachticích (1961)

Paní Helena Šimová v časech, kdy měla hrát krutou pomocnici Čachtické paní.


Falešní filmaři v Čachticích (1961)

Čachtické ženy, oblečené do kostýmů vesničanek, měly hrát oběti Alžběty Báthoryové.


Falešní filmaři v Čachticích (1961)

Muži, kteří si ve filmu měli zahrát jezdce na koních.


Falešní filmaři v Čachticích (1961)

Dokumentární snímek o falešných filmařích vyhrál hlavní cenu 8. ročníku Mezinárodních studentských filmů Ostrava-Picture (rok 2014).


Falešní filmaři v Čachticích (1961)

Kniha „Obžalovaný, vstaňte“ obsahuje kapitolu „Kto nakrúti Báthoryčku?“ věnovanou falešným filmařům.



 
e-max.it: your social media marketing partner