PO STOPÁCH ALŽBĚTY BÁTHORYOVÉ

Alžběta Báthoryová se narodila roku 1560 v sídle Bátor. (Dnes je to město Nyirbátor, ležící na východě Maďarska.) Tehdy to bylo významné politické centrum, kde vzkvétal obchod a řemesla a vedla tudy cesta do Sedmihradska.

ALT


Rodiče

Rodiče Alžběty Báthoryové se jmenovali Anna a Juraj. Juraj byl Anniným třetím manželem. Anna byla dvojnásobná vdova, z předchozích manželství měla 4 děti. Byla velmi, velmi bohatá.

Rod Báthory se dělil na dvě větve. Anna Báthoryová pocházela ze somlyovské větve, Juraj Báthory pocházel z ecsedské větve. Než se Anna a Juraj vzali, byly jejich rodiny znepřátelené – stály na opačných stranách jednoho válečného konfliktu. Jejich sňatek přispěl k tomu, že se rody usmířily.

Anna a Juraj spolu měli 4 děti. Nejprve se jim narodil syn Štěpán, a pak tři dcery. Alžběta, Žofie a Klára.

Dětství

Alžběta vyrůstala na rodinném sídle v Ecsedu. Byl to hrad uprostřed močálů, vybudován na několika ostrůvcích, které byly spojeny mosty. Alžběta Báthoryová netrávila čas pouze v Ecsedu. Samozřejmě cestovala spolu s rodiči i na další Báthoryovská panství.
Dostalo se jí dobrého vzdělání. Hovořila maďarsky – to byl její mateřský jazyk, dále německy a latinsky. Smutná událost nastala v roce 1570, když bylo Alžbětě deset let. Zemřel jí otec. (Neví se, jakým způsobem.)

Ve věku 12 let dosáhla Alžběta podle tehdejších právních norem dospělosti. Ve svých 13 letech se zasnoubila ve Vranově s o 5 let starším Františkem Nádasdym. Je otázkou, zda v tu dobu její matka ještě žila.
(František byl z významného šlechtického rodu. V době zásnub už jeho rodiče nežili. Františkův otec se stal za svého života palatinem, což byla nejvyšší možná funkce v Uhersku - nad palatinem stál už jenom král. Jako dvanáctiletý odešel František na výchovu na panovnický dvůr do Vídně. Ocitl se v té nejvznešenější společnosti, například chodil na lov s dětmi samotného krále.)

Svatba

Dva roky potom, co se Alžběta Báthoryová zasnoubila, konala se slavná svatba. Dne 8. května 1575 si ve Vranově řekla s Františkem své ano. Oba byli velmi bohatí, jejich sňatkem se spojily obrovské majetky. Oslav se zúčastnilo 4500 hostů. (Alžbětina matka v tu dobu již byla po smrti.) Na svatbu byl pozvaný i císař Maxmilián, ale omluvil se a vyslal za sebe zástupce. Ten dovezl od panovníka dar – pozlacený džbán v hodnotě 200 zlatých. A dokonce i císařovna poslala dar – číši za 100 zlatých.

Co se týká náboženského vyznání , Alžběta byla kalvínka, František luterán. V prvních dnech a týdnech po svatbě se novomanželé blíže poznávali. Zpočátku hodně cestovali. Objížděli všechna panství, protože František Nádasdy chtěl představit poddaným novou paní. A naopak, bylo vhodné, aby poddaní v sídlech, která přinesla Alžběta věnem, zase poznali nového pána. František měl většinu svých hradů, zámků a sídel v západní části tehdejšího Uherska, a to, co přinesla Alžběta do manželství jako věno, bylo zase na východě. Cesta z nejzápadnějšího sídla (z Lockenhausu) do nejvýchodnějšího sídla (do Nagyecsedu) měřila přes 600 km. (Pozn. Vzdušnou čarou je to 450 km. Báthoryová však nemohla jet přímo, musela se vydat velkou oklikou přes území dnešního Slovenska, aby se vyhla Turkům.)

Františkovým nejoblíbenějším místem byl Šárvár. Co se týká Čachtic, dá se říci, že během celého svého života tu s manželkou přebýval málo, protože tamní nevelký zámek neposkytoval dostatečné pohodlí. A hrad nad městečkem už vůbec nevyhovoval tehdejším nárokům šlechty na bydlení.

Alžbětin strýc - polský král

V prosinci téhož roku, kdy se Alžběta vdala, dostalo se rodu Báthoryů nesmírné pocty. A to v evropském měřítku. Alžbětin strýc Štěpán, který do té doby vládl v Sedmihradsku, se stal polským králem. (Aby dostal polskou korunu, musel si vzít o deset let starší nevěstu Annu Jagellonskou. Bylo jí 53 let. To, že Štěpán Báthory získal polskou korunu, velmi rozhněvalo Habsburky. Chtěli ji získat pro sebe.)

Voják František Nádasdy

František Nádasdy byl srdcem a duší voják. Po svatbě si začal budovat úspěšnou vojenskou kariéru.

  • 1578 – hlavní kapitán uherských vojsk
  • 1584 – vyznamenal se v bitvě u Rábu
  • 1587 – získává od krále hodnost královského podkoního – nákup koní pro královy stáje, kontrola služebnictva pečující o koně, výchova panošů
  • 1595 – vyznamenal se při obléhání Ostřihomi pod hlavním velitelem Karlem Mansfeldem
  • 1598 – stává se hlavním velitelem zadunajských vojsk

Protože Uhersko bylo v neustálém ohrožení ze strany Turků, doma se zdržoval jen minimálně. Byl urostlý, vynikal velkou fyzickou silou, měl prudkou a drsnou povahu. Turci se ho báli. Pro jeho černé vlasy, bradu, fousy a tmavou pleť mu dali přezdívku Černý beg. (Beg je titul pro vyšší velitele a hodnostáře.)

Zachovalo se svědectví, že v jedné bitvě, kdy velel jezdcům, kterých bylo 1700, pod ním padl kůň. Útočili na něj tři Turci, on se jim dokázal ubránit a jednoho z nich zaškrtil holýma rukama. Podle jiného svědectví zase tancoval s těly zabitých Turků a jejich odřezané hlavy házel vysoko do vzduchu.

Když zrovna František netrávil čas ve vojenském táboře, cestoval na různá politická jednání. A vzhledem k tomu, že Rudolf II. přesídlil roku 1583 z Vídně do Prahy, jeho pracovní cesty trvaly déle. Měl také plnou řadu funkcí: rádce panovníka, hlavní župan ve třech stolicích, královský podkoní.

Alžběta v roli manželky

Alžběta si musela zvyknout, že je manžel často mimo domov. Koneckonců, v té době většina šlechticů trávila čas plněním vojenských a politických povinností, daleko od rodiny. Vznešené šlechtičny pečovaly o děti a domácnost, staraly se o zdárný chod panství a dohlížely na vrchnostenské úředníky.

Dovolil –li to čas, udržovali Alžběta a František společenské styky s předními uherskými rodinami. Měli různé příležitosti se vídat: na křtinách dětí, při oslavách narozenin, při svatbách i při pohřbech. Alžběta i František si byli velmi blízcí s příslušníky rodu Batthyány.

Lékař Pistalocius

Český historik František Musil upozornil na zajímavou věc: František Nádasdy si na svém dvoře vydržoval úspěšného a váženého lékaře, který se jmenoval Pistalocius. Lékař dostal od Nádasdyho panství Darufalva. Na tom by nebylo nic divného. Jenže on to panství dostal za léčení Alžběty Báthoryové. Jaké měla potíže? Na co ji léčil? Bohužel, na to odpovědi neznáme. Ale rozhodně to nebylo nic banálního, když jako honorář získal celé panství.

Děti Alžběty Báthoryové

Během života Alžběta porodila pět dětí: Prvním dítětem byla Anna, po ní Uršula (zemřela jako dítě), pak Kateřina, Ondřej (zemřel pětiletý) a Pavel.

Vražedná činnost

Dcera Anna se narodila okolo r. 1585, kdy bylo Alžbětě 25 let. (Podle historika Josefa Kočiše v tuto dobu již prokazatelně mučila a vraždila své oběti. Svůj názor opírá nejen o svědecké výpovědi z let 1610 až 1611, ale i o skutečnost, že Báthoryčka svoje vražedné praktiky vykonávala už za Ponického předchůdce, kazatele A. Bertoniho, který v Čachticích působil v letech 1579-1602.)
Zpočátku byla opatrná, dávala si velký pozor, aby se o tom nikdo nedozvěděl. Měla kolem sebe hrstku věrných služebníků, dobře zaplacených, kteří jí se sháněním dívek, s mučením, zabíjením a s odklízením mrtvých těl pomáhali.
Jejími nejbližšími pomocnicemi byli Anna nazývaná Delbora neboli Darbolia, Helena Jó, Dorota Sentešová a Ján Ujváry zvaný Ficko.

Těžko soudit, co Alžbětu Báthoryovou vedlo k tomu, aby páchala takové ukrutnosti. Svou roli sehrála jistě dědičnost i nepřítomnost manžela u rodinného krbu.

Sadismus

Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že trpěla zvráceným sklonem ke krutosti, jednoduše řečeno – byla sadistkou.

Historik Jozef Kočiš označil druh sadismu, kterým trpěla Báthoryová, za tzv. impulzivní*. Ve své knize „Alžbeta Báthoryová a jej obete“ píše: „Impulzivní sadisté se dopouštějí na ženách ukrutností pod tlakem neodolatelného vnitřního impulzu. Jde o patologický instinkt, který je normálně cítícímu člověku těžko pochopitelný. Projevy hrůzy, úzkosti a bezmocnosti žen jsou pro ně čímsi vzrušujícím.“ Dále na adresu Báthoryčky dodává: „Mučení a zoufalé stony svých obětí potřebovala jako vášnivý narkoman svoje drogy.“ *(Pozn. Informace o impulzivním sadismu čerpal J. Kočiš z knihy J. Hynieho „Lékařská sexuologie“, vydané r. 1970. MUDr. Petra Sejbalová však v rozhovoru „Sadismus a Alžběta Báthoryová“ ze dne 18.8.2015 upozorňuje, že používat termín impulzivní sadismus v souvislosti s Báthoryovu není přesné.)

Bičování do krve, šlehání kopřivami, píchání jehel pod nechty, polévání studenou vodou na mrazu, sešívání rtů jehlou a nití, pálení svíčkou – to k patřilo k mírnějším formám mučení, které Alžběta prováděla.

Při mučení dívek se chovala jako smyslů zbavená. Někdy dívky mučila sama, jindy se jen dívala, jak je mučí někdo z jejích pomocníků. Ne vždy končilo mučení okamžitou smrtí oběti. Když nějaká dívka přežila, stejně neměla šanci na záchranu – Alžběta si ji nechala na jindy. Nebezpečí některých sadistů spočívá v tom, že jejich chování na veřejnosti, mezi známými nebo doma v rodinném kruhu je úplně stejné jako u ostatních lidí. Oni se v běžném životě ničím neliší. Nikdo by do nich neřekl, co jsou zač. (Známe přece případy masových vrahů, které jejich sousedé považovali za milé lidi.)

Někteří sexuologové jsou přesvědčeni, že sadismus je dědičný. Potom záleží už jen na tom, zda vliv prostředí či stresující události onen mechanismus spustí. Zajímavé však je, že i žena - sadistka, může být schopna hluboké mateřské lásky.

Jak se říká, s jídlem roste chuť. Vlivem let Alžbětě stouplo seběvědomí, myslela si, že se jí nemůže nic stát a otupěla vůči nebezpečí, že dojde k jejímu odhalení. Po roce 1600 se zaměstnanci na jejích panstvích stávali svědky mučení a týrání nevinných dívek. Málokdy viděli svou paní přímo při činu, ale často slyšeli nářek nešťastnic. Mnoho služek mělo na těle modřiny a rány od mučení.

Veřejné napomenutí Alžběty Báthoryové

Alžbětina krutost se stupňovala a to, že dochází k vraždám, se stávalo veřejným tajemstvím. Prvním, kdo se odvážil veřejně promluvit o řádění Alžběty Báthoryové, byl dvorní kazatel v Šárváru, Štefan Magyari. S manželem Alžběty měl velmi dobré vztahy, riskoval, že ztratí své postavení. Jenže lidé pracující na zámku v Šárváru u něho hledali oporu, měli strach. Žádali ho, aby napomenul hraběnku Báthoryovou a pokud by nepřestala, aby její činy ohlásil z kazatelny.

Roku 1602, v kostele v Šárváru, kde byla přítomná i Báthoryová, promluvil k ní takto: „O nás kazatelích se hovoří, že jiné pokáráme, ale Vás ne. Proto nemohu zatajit a musím vyhlásit, že to děvče, které zemřelo včera, i to, které pochovali předtím, zemřelo od ukrutností, které jste nemusela učinit. A aby se pravda dokázala, ať se otevře hrob a vyzdvihne tělo, budou tam stopy mučení a rány, na které zemřelo.“

Báthoryová na to začala vyhrožovat, že má mocné příbuzné, kteří takovou hanebnost a veřejné napomínání nestrpí. A že vše oznámí manželovi. A taky šla hned do zámku a napsala dlouhý dopis do Vídně, protože tam se tehdy zdržoval. Hrabě Nádasdy se na kazatele rozzlobil, ale nepropustil ho. Z celého incidentu však vyplývá závažná skutečnost – manžel Báthoryové o zločinech své ženy věděl. (Ne-li dříve, tedy alespoň po „šárvárském“ napomenutí.)

Vztah Alžběty Báthoryové a Františka Nádasdyho

Je záhadou, jaký spolu měli Alžběta s Františkem vztah jako muž a žena. Každopádně, i po 23 letech manželství spolu vedli intimní život, důkazem je syn Pavel. Narodil se v roce 1598. O hezkém vztahu svědčí i dopis Juraje Thurza z r.1599. Píše své manželce, že závidí těm pánům, kteří mají na sněmu své milované manželky. Jmenuje Františka Nádasdyho a nabádá svou choť, aby Alžbětu Báthoryovou pozvala na návštěvu.

Smrt Františka Nádasdyho

Začátkem roku 1603 František Nádasdy píše (z Bratislavy) svému příteli Františkovi Batthyánymu:“Jsem tak nemocný, že ani nemohu z pokoje.“
Pár měsíců na to už bojuje proti Turkům, ale pak opět ulehá na lůžko. Dožije se Vánoc, Nového roku, ale cítí, že smrt je blízko.
Je ve svém nejmilejším sídle v Šárváru a píše dva dopisy. Jeden Františkovi Batthyánymu a druhý Jurajovi Thurzovi. Žádá je, aby se mu postarali o rodinu a chránili ji. Den po napsání dopisu 4.1.1604 umírá ve věku 49 let.

Roky vdovství

Zanechal po sobě manželku, dvě neprovdané dcery a šestiletého syna Pavla. Bývalo zvykem, že když zemřel otec – ochránce rodiny, a měl dcery na vdávání, hledal se jim pokud možno v co nejbližším možném termínu ženich, aby se dostaly pod ochranu jiného muže.
A tak už v červnu toho samého roku došlo k zásnubám starší dcery Anny s Mikulášem Zrinským. Této slavnosti se zúčastnil i Juraj Thurzo. Snoubenec byl jeho bratrancem. (Přes Thurzovu matku Kateřinu Zrinskou.) Snoubenci Anna a Mikuláš se ještě ten rok vzali.

1605 - Přibližně rok a půl po smrti manžela zemřel Alžbětě starší bratr Štěpán. Jeho smrtí vymřela po meči ecsedská větev Báthoryů. Alžběta mu jela na pohřeb do Ecsedu.

Koncem listopadu 1607 se vdávala Judita Thurzová, dcera Juraje Thurzy. Mezi svatebními hosty byla i Alžběta Báthoryová.

V listopadu 1608 vystřídal Rudolfa II. na uherském trůně jeho bratr Matěj. (Rudolf se totiž o záležitosti v krajině nestaral, byl apatický, podivínský a zajímala ho více alchymie než vládnutí.) Matějovy korunovace v Bratislavě (v Prešpurku) se zúčastnila i Alžběta Báthoryová.

7. prosince 1609 byl Juraj Thurzo jmenován do funkce nejvyššího uherského královského úředníka – palatina.

Osudný rok 1610

6. ledna 1610 se Kateřina, mladší dcera hraběnky Báthoryové, provdala za Juraje Drugheta z Humenného. Svatba se konala v Čachticích.

V březnu 1610 dostává palatin Juraj Thurzo, který je čtyři měsíce v nové funkci, úkol od samotného krále - má prošetřit zločiny hraběnky Báthoryové. Jak se král o jejích činech dozvěděl? Možností je několik. Mohli si písemně stěžovat např. obyvatelé Čachtic. Krále mohl informovat nějaký kněz nebo výše postavený zaměstnanec u jejího dvora. A nebo to, co bylo veřejným tajemstvím, se prostě králi doneslo.

Palatinovi lidé – členové bratislavského tabulárního soudu, kterému palatin předsedal – pronotář Mojžíš Ciráky a pronotář Andrej z Kerestúru, začali diskrétně zjišťovat, jak to s hraběnkou doopravdy je. Šlo spíše o důvěrný rozhovor, protože osoba, o které měli svědci vypovídat, byla ještě na svobodě. V podstatě nešlo o klasické vyšetřování, jen o zjišťování informací, než se podniknou další kroky.

Pronotář Andrej z Kerestúru od konce března do konce července r.1610 vyslechl 34 svědků převážně z Nového Města nad Váhom. Pronotář Mojžíš Cziráky vyšetřuje od dubna. Vyslýchá 18 svědků, kteří jsou hlavně z Šárváru. Většina svědků hovořila o strašných zločinech, páchaných na nevinných dívkách a mladých ženách. Někteří mluvili o tom, co viděli na vlastní oči. Jiní jen o tom, co slyšeli. Minimum bylo těch, co tvrdili, že o ničem neví.

Palatin byl průběžně informován o výsledcích šetření, ale zatím nijak nezasahoval. Ani nemohl. Od května do srpna byl s vojskem na opačné straně krajiny – na východě – snažil se upokojit vzpouru hajduků. V červnu za ním přijeli zeťové Alžběty Báthoryové Mikuláš Zrinský a Juraj Drugeth. Palatin se s nimi chtěl domluvit, jak má postupovat v případu Alžběty Báthoryové. Byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně musel poslechnout krále a řádně vyšetřit hraběnčiny zločiny, na straně druhé chtěl pomoci jejím dětem – těžko by nesly, že jejich matka skončí na popravišti, rodina se dostane do velké hanby a ještě přijde o majetek. A že by Alžbětu trest smrti neminul, bylo od začátku vyšetřování jasné. (Protože zabila i šlechtické dívky.)

Palatin přemýšlel, jak z toho ven. Jak zachránit majetek? Jak odvrátit od rodiny ostudu? Vymyslel plán. Majetek Báthoryové se přepíše na děti – na Annu, Kateřinu a Pavla. Až tohle bude hotové, teprve pak se vydají listiny o výsledku vyšetřování. Kdyby v budoucnu Báthoryové hrozila konfiskace, nebudou jí mít co vzít, když už nebude nic vlastnit.

A co s Báthoryovou? Přemístí ji v tichosti na nějaké místo, kde bude zavřená a pod dohledem. Něco na způsob domácího vězení. Žádný soud! Žádný skandál! A ideálním místem pro takové tiché dožití se mu zdál být Čachtický hrad.

V září zeťové (Mikuláš Zrinský a Juraj Drugeth) navštívili hraběnku v Kerestúre a přiměli ji napsat testament, ve kterém rozdělila svůj majetek mezi syna a dvě dcery. Když byl rodinný majetek Báthoryů zajištěn před případnou konfiskací, rozhodl se palatin splnit příkaz panovníka.

27. prosince vyrazil se svým doprovodem z Bratislavy do Čachtic. O dva dny později nachytal Báthoryovou v jejím čachtickém zámku přímo při činu – jedna dívka byla mrtvá, druhá umírala. Kromě toho tam seděla ještě třetí, zraněná. A byly tam i další, pevně spoutané, které si hraběnka nechávala na jiné příležitosti. Palatin Juraj Thurzo na místě odsoudil Alžbětu Báthoryovou k doživotnímu vězení na Čachtickém hradě.

Leden 1611 – soud v Bytči

V lednu 1611 se konal ve Velké Bytči soud s přisluhovači kruté hraběnky. Ján Ujváry zvaný Ficko byl odsouzen k setnutí hlavy, Helena Jó a Dora Sentešová skončily na hranici – předtím jim ale kat železnými kleštěmi uštípl prsty na rukou. (Darvulie se soudu v Bytči nedožila, zemřela už dříve.) Pár dní na to odsoudili a upálili zaživa Majerníkovou z Myjavy, obviněnou z čarodějnictví a přípravy jedů, které si u ní hraběnka objednávala.

Panovník žádá spravedlnost

Zdálo se, že Thurzův plán vyšel. Čachtická paní byla v izolaci. Ke skandálu nedošlo a majetek rodiny byl zachráněný.
Jenže to se přepočítal. Král mu totiž napsal dopis – v podstatě příkaz, ve kterém žádal zavedení nového soudního procesu a trest smrti pro Báthoryovou – se všemi důsledky, tedy i se zabavením majetku.
Jenže palatin neposlechl. Byl mazaný, uchýlil se k oddalovací taktice. Vždy, když na něj panovník tlačil, našel si nějakou výmluvu.

Smrt hraběnky

Tečku za celým případem udělala až hraběnčina smrt. Naposledy vydechla 21. srpna 1614 v časných ranních hodinách. A palatin si mohl oddechnout. Splnil to, oč ho žádal manžel Alžběty Báthoryové v dopise na smrtelné posteli. Ochránil jeho rodinu.

Zdroje informací:

Knihy:

KOČIŠ, Josef. Alžbeta Báthoryová a jej obete: Pravda o čachtickej panej. Nové vydání. Žilina: Knižné centrum, 2007. 116s. ISBN 978-80-8064-290-7, str. 13-19, 22-29, 42-43, 84

DVOŘÁK, Pavel a KÁLLAY, Karol. Krvavá grófka: Alžbeta Bátoryová – fakty a výmysly. 1.vyd. Budmerice, Bratislava: Rak Budmerice, Slovart Bratislava, 1999. 293 s. ISBN 80-85501-07-4. s. 96-101

AMMER, Vladimír. Čachtice. 1.vyd. Bratislava: Alfa-press, 1997. 439 s. ISBN 80-88811-61-9. s.95 – 103

LENČIŠ, Štefan. Šľachtický rod Drugetovcov z Humenného. Humenné: Miestny odbor Matice slovenskej a Vihorlatské osvetové stredisko v Humennom, 2003. 181 s. ISBN 80-967302-5-8 s.62

KOLDINSKÁ, Marie. Každodennost renesančního aristokrata. 1.vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2001. 264 s. ISBN 80-7185-364-X s.52, 92

MACŮREK, Josef. Čechové a Poláci v 2. pol. XVI. století. 1.vyd. Miroslav Stejskal v Praze, 1948. 276 s., s. 114 – 136


Časopisy:

MUSIL, František. Kauza Alžbeta Bátoriová: Politické pozadie krvavého príbehu čachtickej panej. Časopis História, rok vydání 2007, číslo 5, s. 6 – 9

DANGL, Vojtech. „Čierny beg“ František Nádašdy. Obrana, 2003, 11, č. 3, s. 31.


Internet:

MAREK, Miroslav. Drágfi de Béltek [online]. Datum publikování – neuveden, aktualizováno 12. srpna 2014 [citováno dne 25.12.2014]. Dostupné na:
http://en.wikipedia.org/wiki/B%C3%A1thory_family

AUTOR NEUVEDEN. Báthory family - Wikipedia [online]. Datum publikování – neuveden, aktualizováno 23. ledna 2009 [citováno dne 25.12.2014]. Dostupné na:
http://genealogy.euweb.cz/hung/dragfi.html



 
e-max.it: your social media marketing partner